PŘÍBĚHY PÍSNÍ

…příběhy, které se mohou stát i vám…

Každý, kdo křísí sto let staré skladby, probouzí tím i jejich hrdiny, mnohdy skutečnější, než si myslí. Pak už je jen na něm, zda je bude následovat, třeba i na odvrácenou stranu příběhu. Zločin a trest, zločin bez trestu, trest bez zločinu… Zdánlivě kalendářové obrázky, kterým čeští kramáři tak půvabně říkali „pohnutlivé historyje“, dostávají po konfrontaci se svými reálnými předobrazy zcela jiné odstíny. Žárlivá Francka se pomstila nevěrnému Johnnymu, kolt spustil: „Ratata prásk!“ Bavíme se tím smutnosměšným vyprávěním, i když na konci leží Johnny v kaluži krve a Francku čeká elektrické křeslo. Bavíme se, protože přece víme, že ani jeden z těch nešťastníků neexistoval. A pak narazíme na zažloutlou zprávu z deníku St. Louis Post And Dispatch a v ní stojí, že 15. října 1888 zabila Frankie Bakerová, dvaadvacetiletá tanečnice ze St. Louis, svého sedmnáctiletého milence Allena „Ala“ Britta, jenž měl poměr s jistou Alicí Pryorovou. Bakerová svého šamstra probodla nožem, nezastřelila ho. Stejně je ale zvláštní, že písnička kdysi nesla název Frankie And Albert. Albert – Al, to je docela blízko… A kvůli komu že se Francka tak rozlítila? „Načpak ti lhát, nač to kroutit, čistou ti nalejt chci: před hodinkou tady byl Johnny s tou novou Alicí…“

Soudce Frankie Bakerovou osvobodil. Zemřela teprve roku 1950 v portlandském ústavu pro choromyslné. A do blázince nejspíš patří i tajemná žena, která – slovy textaře Dannyho Dilla – „chodí po kopcích v dlouhém černém závoji a za skučení nočních vichrů navštěvuje můj hrob“. Br, děsivá představa! Ještěže jde o básnickou licenci, utěšujeme se – až do chvíle, kdy se dočteme o jakési dámě v černém, která v den prvního výročí skonu filmového milovníka Rudolpha Valentina přišla položit rudou růži do mauzolea, v němž spočívalo hercovo mrtvé tělo. Její fotografie se dostala do novin a dala vzniknout jednomu z největších hollywoodských, ale i countryových mýtů. Neznámá osoba v černém závoji se u Valentinova hrobu objevovala rok co rok. V jedné australské zátočině se prý zase dodnes zjevuje duch potulného střihače ovcí Samuela „Frenchyho“ Hoffmeistera, který v září roku 1894 raději skočil do řeky a utopil se, než aby se vzdal četníkům. Ranci, co měl na zádech a do něhož by se pohodlně vešlo ukradené jehně, říkali australští tuláci neboli swagmani „má Hilda“, z čehož se později stala Matilda. Mnozí z nich, včetně Hoffmeistera, byli německého původu a touto personifikací jako by si na cestách kompenzovali nepřítomnost ženského pohlaví. „V australské buši považuje člověk svůj ranec de facto za svou manželku,“ píše australský politik a literát Harry Hasting Pearce v dopise Siru Winstonu Churchillovi z roku 1958.

Z masa a kostí byl i černý mordýř Stagger Lee. „Stag“ mu jen přezdívali, doopravdy se jmenoval Lee Shelton a dělal řidiče pasákům – vozil prostitutky za jejich zákazníky. V deníku St. Louis Globe–Democrat z 26. prosince 1895 čteme: „Včera v deset hodin večer v saloonu Billa Curtise střelil Lee Shelton pětadvacetiletého dělníka Williama Lyonse. Lyons a Shelton byli přátelé; bavili se spolu, zřejmě něco popili. Když se řeč stočila na politiku, začali se přít, a výsledkem bylo, že Lyons sebral Sheltonovi z hlavy klobouk. Rozzlobený Shelton ho chtěl zpět. Lyons mu ho odmítl vrátit, Shelton vytáhl revolver a střelil Lyonse do břicha. Když se oběť svalila na podlahu, vytrhl jí klobouk z ruky a bez mrknutí oka odešel.“

Někdy lze prastarou píseň zpřítomnit jen tím, že jí dáme tu správnou náladu – viz tah lodního lana v irsky vláčném zpěvu balady Shenandoah nebo fantazírování zoufalého tuláka z éry Velké hospodářské krize v popěvku Big Rock Candy Mountain. Jindy nám současnost sama vtiskne do ruky klíč k ideálnímu pojetí: viz stále potřebná skladba Partyzán, jejíž příběh se počíná u rodačky z Petrohradu Anny Jurijevny Betulinské, z níž se ve francouzském exilu stala trubadúrka Anna Marlyová. Spolu s vůdčí postavou francouzského odporu Emmanuelem d’Astier de la Vigerie složila Marlyová ve čtyřicátých letech hymnu odbojového hnutí La complainte du partisan, kterou o čtvrtstoletí později oživily kanadská písničkářka Buffy Sainte–Marie a její kolegyně z USA Joan Baezová, především však Leonard Cohen. Zatímco anglický text končí zvoláním „pak vyjdeme ze stínů“, francouzský partyzán volí pravý opak: „Na nás se zapomene, vrátíme se do temnoty…“

Lee Shelton, Billy Lyons, Frankie Bakerová, Al Britt – ti všichni také vycházejí ze stínů a vracejí se do temnoty. Podle toho, dáme-li přednost skutečnosti, nebo legendě. Obojí má svá pro a proti, jedno bez druhého nemůže být. Vítejte ve světě písní a jejich příběhů.

10. 10. 2014
vydává Supraphon ve spolupráci s Tranzistorem

Příběhy písní

Casey Jones
Ďáblovo stádo
Laredo

Tiskové zprávy

První tisková zpráva
Druhá tisková zpráva
Třetí tisková zpráva

Příběhy písní

CASEY JONES

(z knihy Michala Bystrova, Příběhy písní, nakl. Galén)

Jan Werich ho překřtil na strojvůdce Frantu Příhodu a udělal z něj hrdinu, i když skutečný Casey Jones si to svoje neštěstí vlastně zavinil sám. Přehlédl totiž varovné signály, že z odstavné koleje na hlavní přesahuje zbytek nákladního vlaku, jenž by se Caseyho lokálce (ano, navzdory zažité představě řídil osobák) za normálních okolností tímto manévrem vyhnul. Hrozná událost se přihodila 30. dubna 1900 u stanice Vaughan, 18 km severně od Cantonu ve státě Mississippi. Podle mašinfírových hodinek, které se nárazem zastavily, došlo k nehodě ve 3 hodiny 52 minut ráno. Jonesova lokomotiva č. 382 projela jako nůž dřevěným vagonem plným sena, potom dalším, který byl naložený obilím, a po nárazu do třetího vagonu s dřívím vykolejila. Casey opravdu „do poslední chvíle na mašině stál“ a snažil se stroj zpomalit – jako zázrakem se mu povedlo snížit rychlost ze 120 km/h na polovinu. Pasažéry tím sice zachránil, sebe však vehnal do jisté záhuby. Když ho našli, svíral prý jednou rukou brzdovou páku a druhou táhlo píšťaly. Podle některých mu roztříštil hlavu dřevěný odštěpek, jiní tvrdili, že měl krk proražený kovovým šroubem. Přítomní železničáři vzali ze zavazadlového vozu poničené soupravy lehátko a odnesli na něm nebohého kolegu do nedalekého depa. Tady, v jednom ze zaparkovaných poštovních vagonů, sedmatřicetiletý Casey Jones zemřel...

ĎÁBLOVO STÁDO

(z knihy Michala Bystrova, Příběhy písní, nakl. Galén)

Písničku známou také jako Nebeští jezdci či Starý honec krav napsal „park ranger“ (česky bychom řekli člen správy národního parku) Stan Jones. Oficiálně vznikla 5. června 1948, to je však jen datum, kdy autor hodil slova na papír a zbavil se tak přízraku, který ho pronásledoval už od útlého mládí. Chceme-li tedy znát celou pravdu, musíme se vrátit až do roku 1926, kdy bylo Jonesovi dvanáct, konkrétně do jednoho deštivého dne na arizonských pláních. Jen si to představte: jsme na proslulém Slaughterově ranči v arizonském okrese Cochise a schyluje se k pěkné průtrži. Nad obzorem se shlukují temné mraky, dávají se do pohybu a nabývají roztodivných tvarů. Malý Stan na ně hledí s neskrývanou úzkostí a starý podivín jménem Cap Watts ho poučuje: „Vidíš, chlapče? To jsou fantomové kovbojů, na které byla uvržena strašná kletba. Navěky musejí štvát po obloze ďáblovo stádo. Jsou mu pořád v patách, a přece ho nikdy nedostihnou.“ Místní pobuda neřekl Jonesovi nic, co by předchozí generace neznaly. S  příběhem o „jezdcích po nebesích“ se setkáváme už ve starověkých bájích. Důvody kletby, kvůli níž musejí duchové na koních cválat oblohou, jsou různé: jedna verze praví, že jde o anděly vyhnané z ráje, podle dalších pramenů jsou to ztracené duše, mrtví králové, bozi atd. V severských eposech vede prokleté jezdce bůh Ódin, v anglických mýtech božský lovec Herne, nebo dokonce král Artuš. V paměti Capa Wattse navíc zřejmě uvízly zvěsti o podivném masakru v texaském Blanco Canyonu, k němuž došlo počátkem 80. let 19. století a při kterém se z šedesátimetrového srázu zřítilo celé stádo krav. Od těch dob prý na tomto místě, zvaném Stampede Mesa, straší a zjevují se tu duše zahynuvších dobytčat...

LAREDO

(z knihy Michala Bystrova, Příběhy písní, nakl. Galén)

Vše začalo někdy na sklonku 17. století v Irsku. Zde má původ kramářská balada The Unfortunate Rake (Nešťastný prostopášník), která postupně inspirovala malíře Williama Hogartha, básníka Wystana Hugha Audena i skladatele Igora Stravinského. O co v téhle písni vlastně jde? Vypravěč se náhodou ubírá kolem nemocnice u Sv. Jakuba, když vtom spatří svého starého kamaráda, navzdory teplému počasí zahaleného do plátěných hadrů. Přítel – v některých verzích námořník – naříká, že si zkazil zdraví kvůli „pěkné mladé ženské“. I když ji evidentně poznal hodně zblízka, něco mu přece jen neřekla. „Mohl jsem brát prášky a soli s bílou rtutí. Teď je se mnou ámen...“ Chloridem rtuťným neboli kalomelem se po staletí běžně léčila nejčastější pohlavní choroba – syfilis. Špitál u Sv. Jakuba, mylně ztotožňovaný s londýnským ústavem pro malomocné St. James’s Palace, byl po přenosu písně do USA situován do New Orleansu, kde se skladba proměnila v dodnes populární blues St. James Infirmary („do špitálu svatýho Jakuba jdu navštívit ženu svou, vidím ji na bílým stole, krásnou, chladnou, bledou“). Britský jazzman Paul Goddard zjistil, že nejpravděpodobnějším předobrazem zmíněného místa je chudobinec, který do roku 1913 stával na londýnské Poland Street a byl spravován farností při kostele sv. Jakuba. Zde se také příběh počal tvarovat do podoby jiného slavného hitu – The House Of The Rising Sun. Ani dům U Vycházejícího slunce nelze bezpečně najít, ale i on nějakým zázrakem překonal cestu přes oceán a kde se vzal, tu se vzal, ocitl se v New Orleansu. Z útulku pro chudé se stal bordel a z těhotných žen bez domova prostitutky. Mužská varianta zase hovoří o klukovi, co se dostal do polepšovny (viz slavná verze skupiny Animals). Princip viny a trestu je však stále stejný. Přetrval i ve třetí, ještě nečekanější metamorfóze Nešťastného prostopášníka – baladě z Divokého západu Cowboy’s Lament (Kovbojův nářek), známější jako Streets Of Laredo. I tady je hrdina zahalen „tím běloučkým plátnem, co studí jak jíl,“ a opět tu máme motiv kolemjdoucího svědka, který náhodou vyslechne nebožákovu zpověď. Rozdíl je jen v tom, že umírající pistolník nemá syfilis, ani se neocitl na dně lidské společnosti. Příčinou jeho záhuby je „otrava olovem“, jak se mezi gunmany vtipně říkalo tomu, když někdo schytal kulku...

Tiskové zprávy

Tisková zpráva č.1 - Wabi a Ďáblovo stádo v řečišti temných písní

Tragédie oddílu pyšného generála Custera, nářek nad předčasně zmařenými životy bezejmenných střelců i padlých děv, ale také přízrační Nebeští jezdci´. To jsou některé z námětů spojující album, na kterém se sešli hudebníci generace přistupující k tradici amerického folklóru i country z takřka alternativních pozic a optimální nositel pochmurných příběhů o „chtíči, vině a trestu“, autentický tramp i bard Wabi Daněk. 

Iniciátor a producent projektu, bubeník David Landštof věřil, že k nalezení klíče jak nově uchopit zlidovělé písničky může přispět specifická atmosféra během natáčení. Odehrávalo se na počátku léta ve srubu uprostřed Orlických hor a poznamenala ho nejen okolní takřka nedotčená příroda, ale také série ohromujících bouří, způsobujících výpadky proudu. Muzikanti několikrát zkoušeli jen při svíčkách, nebo v měsíčním světle, ve kterém se jakoby zhmotňovaly postavy starých historií. Vznik neobvyklého alba, jakési nepietní pocty původnímu předválečnému trampingu i jeho modernějšímu pokračování, dokumentují stylově černobílé fotografie a videa přizvaných filmařů a výtvarníků. Ve srubu zhruba týden pracovali na témže díle muzikanti, zvukaři a výtvarníci, malá umělecká kolona  spojená účinkem nesmrtelných songů. O jejichž často klikatém původu i zdomácnění hovoří v textové příloze desky nad jiné povolaný publicista Michal Bystrov, autor dvou až archeologicky důsledných knih s titulem Příběhy písní.

Setkání Wabiho a Ďáblova stáda, jak zní jméno pouze pro tuto příležitost sestavené skupiny excelentních hráčů se zkušenostmi žánrovými, ale také stylově značně odlišnými, přináší pevně stmelenou kolekci songů oslovující už řadu generací. V nahrávkách, které znějí zcela aktuálně a přitom neztratily nic z původního romantického rázu.

Album vychází pod značkou Universal v září a bližší informace o něm budou záhy následovat.

Tisková zpráva č.2 - Wabi a Ďáblovo stádo každým dnem blíž

Už jen pár týdnů zbývá do vydání alba zaznamenávajícího setkání  Wabiho Daňka s příležitostným ansámblem o generaci mladších a z různých žánrů přicházejících prvotřídních muzikantů. Obsahuje  kolekci písní buď původně amerických tak také domácích, které už u nás dávno zlidověly. Natáčely se počátkem léta ve stylovém prostředí srubu uprostřed orlickohorských lesů, kde vzniklo na několik dní špičkově vybavené studio.  Několikrát ale pohaslé při výpadcích proudu během enormních bouřek. Což zase vedlo ke zkoušení jen při svíčkách, navozující optimální atmosféru k hledání způsobů jak nově uchopit staré romantické songy.   

Nápad na vznik CD se zrodil v hlavě bubeníka Davida Landštofa, který společně s kytaristou a aranžérem Josefem Štěpánkem a renomovaným zvukovým mistrem Michalem Pekárkem ojedinělý projekt produkoval. Výběr songů z doslova několika set byl samozřejmě náročný a hledala se i příbuzná témata - například viny a trestu. Jiné písně zase třeba hovoří – třebaže každá jinak - o tíze samoty a odloučení. A i když album nemá být nějakou poctou českému trampingu, onomu celosvětově ojedinělému zjevu, všechny písně se přesto desetiletí hrávají u táborových ohňů i v hospodských sálech poblíž osad.

Většina z nich poprvé zazněla v letech 60. a 70. od Greenhornů (Jim Bridger, Laredo, Casey Jones, A slunce pálí jen), bratří Ryvolů (Samota, Mrtvej vlak, Hejno vran), Kapitána Kida (Kdo mi oči zatlačí) i Wabiho Daňka (Dawson, Hudsonský šífy). Z časů trampského úsvitu pak pochází Až ztichnou bílé skály i původně operetní tango Tvůj bílý šátek. A co do zrodu stojí kdesi uprostřed slavné Ďáblovo stádo (čili Ghost Riders In The Sky) o chmurném výjevu nebeských přízraků, které druhdy dokonale převedl do češtiny milovník Divokého západu Jiří Brdečka.     

Po téhle legendární písni pojmenovaná sestava vtiskla jí i všem ostatním současný ráz až alternativního country-rocku, s nímž se přitažlivě pojí jak baryton věčného a životem ožehnutého romantika Daňka, tak křehčejší a věrohodně procítěné hlasy hostujících zpěvaček Radůzy a Anety Langerové. A z něhož vystupují spletence vyhrávek virtuóza na dobro Luboše Novotného (Druhá tráva) s klouzavými akordy Štěpánkovy pedálové steel-kytary, pod kterými místy dost ostře dusá rytmická sekce na čele s dynamickým Landštofem. Který dal dohromady instrumentalistickou posádku z členů Radůziny doprovodné skupiny a kapely Sarah and The Adams, vnitřně úzce propojených a tedy jednotně naladěných.    

Album Wabi a Ďáblovo stádo, na kterém se podílel také širší tým výtvarníků a dokumentaristů,  vychází v prvé polovině září pod značkou Universal.

Tisková zprává č.3 - Wabi a Ďáblovo stádo – nevšední album o krajních stavech mysli, srdce i duše

Nový kabát starým písním uchystala studiová kapela, kterou sestavil iniciátor projektu bubeník David Landštof z předních instrumentalistů mladší generace kolem písničkářského veterána Wabiho Daňka a k natáčení pozval také zpěvačky Radůzu a Anetu Langerovou. V závorkách za jednotlivými jmény instrumentalistů by mohla být dlouhá řada albových titulů na kterých hrají, stejně jako názvů předních tuzemských skupin. 

Třináct písní alba spojuje jasná linie. Zněly v trampských osadách u lokálech dlouhé desítky let a znají je i ti, kteří čundráckou romantiku sami nikdy neokusili a jde tedy vlastně o klasiku svého druhu. Část původně lidovek anebo uměle vzniklých amerických songů kdysi počeštila dnes už legendární kapela Greenhorns – Zelenáči, jiné vznikly na české půdě a jejich autory jsou bratři Ryvolové, Kapitán Kid a Wabi Daňek, dvakrát sáhlo Ďáblovo stádo až ho předválečné historie. Podle Landštofa ale písničky unesou i současné pojetí a jejich autory by zřejmě potěšilo, že po nich sahají i další generace. „Snažili jsme se k nim přistupovat s pokorou i úctou, ale také s tím, že jsou stále současné. Pro nás je to vzdání holdu a přiblížení historického fenoménu i mladšímu publiku.“

Na počátku tohoto léta skupina muzikantů společně s výtvarníky a dokumentaristy rozbila na několik dnů tábor v srubu uprostřed Orlických hor, který zvukový mistr a spoluproducent Michal Pekárek přetvořil na nahrávací studio. Proces zkoušení i natáčení zaznamenávali filmaři a jedinečnou atmosféru dodala – jako bonus -  příroda řadou extrémních bouřek. „Ďáblovo stádo není jen album. Je to uskupení umělců různých odvětví, kteří sdílí podobnou estetiku a pojali fenomén trampingu po svém. Společnou nit desky tvoří baladické písně v průřezu skoro sta let tohoto fenoménu, které nejsou jen o táboráku či kovbojích, ale o příbězích všedního života, o našich strastech a démonech. Zabalené jsou nově v syrovém hávu a nahrávané v autentickém prostředí, dohromady, živě, jako se to dělalo například v šedesátých letech“, říká Landštof.

Materiál k desce se hledal mezi zhruba dvěma stovkami titulů, přičemž závěrečné  slovo měl Wabi Daněk, kterého Landštof oslovil coby ideálního interpreta a navíc osobnost spojující původní trampskou romantiku s moderním písničkářstvím. „Vzal jsem si pár dní na rozmyšlenou, ale po pravdě řečeno to bylo jen proto, abych vypadal jako uvážlivý člověk! Myšlenka se mi totiž od počátku docela líbila. David mi poskytl právo supervize, protože správně předpokládal, že písničku, která mě osobně neosloví, nemohu ani dobře zazpívat. Prostě mi poslal seznam a podklady k zhruba dvaceti písním s právem volného výběru.“ Daňkovi práce na desce připomněla jeho trampské, klukovské počátky před půlstoletím (!) v Hostýnských horách. Psát samozřejmě začal později a měly na to podíl i písničky kapitána Kida nebo Wabiho a Mikuiho Ryvolů: „Pocházel jsem z okresního města, a místa jako Fort Hazard, nebo Island, což byly jejich domovské osady, byly pro mne tak trochu bájnými místy. Jejich písničky mě samozřejmě oslovily velmi. Díky jednomu Wabiho zpěvníku jsem dokonce přišel ke své přezdívce“.

Z repertoáru Hobboes bratří Ryvolů jsou na albu Samota, Mrtvej vlak, a Hejno vran. Posledně jmenované se ujala Radůza. „Některé z písniček desky jsem znala dávno, zpívali jsme s mými rodiči na osadě, kam mne jako malé dítko brávali, když jezdívali trampovat. A Hejno vran jsem si vybrala proto, že to byla jedna z nejoblíbenějších Zuzky Navarové. Songy Wabiho Daňka jsem hrávala později na písničkářských srazech na Karlově mostě. Osobní setkání s jejich autorem pro mě bylo nesmírně příjemnou událostí. Wabi je okouzlující společník a moc fajn člověk. To, že jsem si s ním mohla i zazpívat Laredo jako duet, pro mne byla velká pocta.“ A i když se Radůza na desce podílí, přesto se na ní dokáže dívat „zvenku“: „Zpočátku jsme si neuměla představit, jak se dají tyhle písně jinak pojmout, ale pak jsem, byla naprosto ohromená. Kluci měli jako první odvahu přistoupit ke starým písničkám nově, ale přitom s vkusem, citem, pokorou a zapálením, které přenesli na nás všechny ostatní“.

Balada Laredo, stejně jako písně Blízko Little Big Hornu, A slunce pálí jen  i Casey Jones jsou evergreeny proslavené Greenhorny a muzikanti hledali způsob, jak je po hudební stránce nenásilně aktualizovat. Což byl drtivou většinou úkol aranžéra Josefa Štěpánka, zároveň třetího spoluproducenta, který na albu obstarává různé druhy kytar. "Jde o písně velmi  známé, ale také výborně udělané a i po letech mají silu, takže my jsme s původními nahrávkami nechtěli soupeřit, ale nabídnout jiný pohled, jiný kontext. Dneska už by je ani Zelenáči nedělali stejně jako před čtyřiceti lety. Naše cesta k nim vedla oklikou někdy přes pop, alternativu, rock nebo i punk… Vyrostly kdysi z jiného podhoubí, než jak to bývá dnes, nikdo je netlačil do rádií, neměly za sebou placené PR. Hrály se většinou mezi lidmi, a že to všechno přežily,  svědčí o jejich silné poetice, půvabu a sdělnosti.
Některé se poddaly naši představě úplně bez odporu- prostě jsme si je zahráli a už první verze byla nosná a uspokojivá. To je případ úvodní Samoty. U jiných jsme zkoušeli víc variant teprve hledáním došli k tomu, co nás bavilo, jako u písně Tvůj bílý šátek s Anetou.“

Důležitá byla vedle volby hudebníků a materiálu také zvuková stránka, na kterou dbal  Michal Pekárek: „Od počátku bylo jasné, že je projekt postavený na textech a jejich vyprávění, jejichž poetika je ale trochu z jiné doby, některé kdysi zpívali romantičtí  tenoři. Zatímco my chtěli udělat desku nesenou výrazně mužným Wabiho hlasem. Proto bylo třeba najít nové zvukové souvislosti.

Celá deska je postavená na dvou mikrofonech, umístěných na "správném" místě vyklizené hospody srubu Haida, potřebovali jsme zachytit všechno najednou, hned, rovnou, jako bychom to ryli rovnou do voskového válečku. To vyžadovalo velkou "kázeň" a pochopení od všech muzikantů. Jediná potíž byla v tom, že jsme museli vypnout kávovar, lednici a chlazení piva - to nás trochu mrzelo. A pak je v nahrávce občas slyšet zahřmění, déšť a kozy ze stáje.... Ale to ho určitě nesnižuje!“

Na desce s předsunutým jménem Wabiho Daňka nemohou chybět také i jeho songy, vedle populárních Hudsonských šífů, je to téměř neznámý Hudson, tedy určité překvapení. Tím je také Aneta Langerová, jíž by na podobném projektu ani nikdo nehledal.

Sdružení přijalo jméno podle nesmrtelné písně Ďáblovo stádo (čili Ghost Riders In The Sky), k níž napsal česká slova skutečný expert na Divoký západ Jiří Brdečka (autor Limonádového Jima) a která samozřejmě z desky také zní. Vyjma jmenovaných kapelu tvoří virtuóz na dobro Luboš Novotný (Druhá tráva), basista Jan Lstibůrek , další kytarista Michal Gregor a klávesistka Šárka Adámková, která společně s Petrou Lstibůrkovou Páchovou doplnila nahrávky vokály. Do Ďáblova stáda pak patří hlouček nehudebníků - fotograf Jiří Turek, výtvarnici Agáta T. Mayerová a Martin „Maťo“ Mišík a režisér Jan Foukal (dokumentlze přehrát na počítači nebo notebooku). Na jaře příštího roku by se Wabi s Ďáblým stádem měli objevit i na pódiu.

Kontakt: landstof.booking@gmail.com

www.dablovostado.cz, http://www.facebook.com/WabiADablovoStado